Pouto větší než sám Atlantik
Myslím, že s láskou ke zvířatům se člověk prostě musí narodit. Buď tam je, nebo není. Já jsem ten případ, který se nakláněl z kočárku, hladil cizí pejsky, mazlil je, ale nikdy neměl svého vlastního. Ani si nevzpomenu, kolik večerů jsem probrečela a prosila rodiče, aby mi nějakého pořídili. Vždy to ale byla bohužel nezdárná mise. Časem jsem si to vynahrazovala tetiným pudlíkem Zorinkou, která je dodnes mým nejoblíbenějším pejskem, ale pořád to nebyl ten můj. Můj vlastní pes.
Když jsem v létě 2012 odjížděla na rok studovat do Texasu, ani ve snu by mě nenapadlo, co za krásné překvapení mě tam čeká. Stalo se to všechno tak nenásilně a mně se přitom změnil celý svět. V Texasu je svět zvířat úplně jiný než jaký ho známe tady u nás. Existují tam divocí psi, kteří žijí ve smečkách s kojoty. Pobíhají po okolí a loví lidem slepice. A právě jednu takovou malou neplechu jsme po cestě ze školy zahlédly v poli. Sedělo tam maličké štěňátko, které se nejspíše při pozorování maminky na lovu zatoulalo a nenašlo cestu zpátky. Nemohlo být starší než pět týdnů. S mou americkou host ségrou jsme se rozhodly, že to malé štěňátko zachráníme. Trvalo pěknou chvilku, než se nám ho podařilo unavit, dohonit a zavřít do klícky. A tak se to stalo. Dne 18. září jsme našli malou roztomilou holčičku, která dostala jméno Sadie.
Byl to takový malý chundelatý zázrak z nebe, který mi byl tou nejbližší rodinou, když ta moje byla tisíce kilometrů daleko přes Atlantik. Sadinka si svou novou roli rodinného pejska velmi užívala. Miska byla vždycky plná a kamarádů na hraní měla taky nespočet. Na farmě, kde jsme bydleli, byli další dva psi, kocour, koně, prasata, krávy a mnoho dalších zvířat. Jenže její divoká krev na sebe nenechala dlouho čekat a ze slepic byly místo kamarádek hračky a krmení. Musela se tedy zavírat do kotce, aby nechodila lovit i k sousedům.
Podzim 2016
Asi sedmnáct dní před mým odletem se stalo něco hrozného. Paní z té rodiny, u které jsem bydlela, couvala autem a najela na Sadie a vykloubila ji pravou zadní kyčel. Sadie tedy strávila mé poslední dny v Texasu na veterině. Možností byla buď operace, nebo risk, že už na nohu nebude nikdy chodit. Rodina řekla, že takto náročnou a drahou operaci nezaplatí, protože ji kdykoliv může odstřelit soused nebo uštknout had. Přesně takovéto scénáře jsou konečnými pro mnoho psů žijících ve státech, jako je Texas. Všechno jsem to volala domů a dočkala se nečekaného. Mamka sama navrhla ať Sadinku dovezu, že ji necháme operovat u nás, aby zase mohla na všechny čtyři. Tak začalo velké plánování a papírování. Až na veterině jsem zjistila, že Sadie nebyla naočkovaná, protože v Texasu to není povinností. Nechala jsem ji tedy naočkovat, načipovat, ale už bylo pozdě. Papíry nám neschválili a domů jsem odjížděla bez pejska.
Jen těžko byste hledali více tvrdohlavého člověka, než jsem já. Když si totiž něco usmyslím, pak přes to nejede vlak. (samozřejmě v tom dobrém slova smyslu) Celý rok jsem si nic nekoupila a všechny vydělané a našetřené peníze dávala stranou na cestu do Ameriky a druhý pokus přivézt si Sadie k sobě domů. Ono dopravit psa do Ameriky je totiž úplně něco jiného než ho odtamtud vyvézt. Pes nemůže z Ameriky letět sám, a proto jsem si po dlouhých deseti měsících pro tu svoji princeznu letěla osobně. Tentokrát už všechny papíry a očkování byly v pořádku a Sadinka mohla letět se mnou domů. Nožičku si mezitím rozchodila a už vesele běhá po všech čtyřech. Je z ní teď možná ten nejrozmazlenější pejsek, ale já vím, že si to zaslouží. Celá naše rodina ji zbožňuje a kam přijde, zabere místo v kuchyni. Její nejoblíbenější činností je válet se na gauči nebo lovit myšky v poli.
Dva roky zpátky k Sadince přibyla mladší ségra Mia, se kterou jsou nerozlučná dvojka. Sadinka si roli starší sestry náramně užívá a Mia ji musí ve všem poslouchat. Když si na její Miu ale dovoluje nějaký jiný pejsek, tak mu hned vysvětlí, že ona je jediná, kdo Miu může pošťuchovat.
Celičký vesmír se musel spojit, aby nás dal dohromady, ale už jsme spolu a nic nás nerozdělí.
Narozeninový výlet do Zoo
Sadie & Zorinka
