Sibiřský husky. Jsou to nádherní psi. Dovolím si tvrdit, že jsou to dokonce ti nejkrásnější. Kdo by se do nich po krásném a zároveň smutném příběhu Osm statečných s Paulem Walkerem nezamiloval. Každý druhý člověk, kterého potkáte na ulici, Vás zastaví a poví Vám, že je to ten nejkrásnější pes a každý třetí potom dodá, že by si chtěl jednou huskyho taky pořídit. A vy se jenom usmíváte, protože už nemáte sílu po tisící sto devadesáté páté někomu vysvětlovat, že husky pro něj asi nebude ta nejlepší volba. Nikdo z nich totiž netuší, že husky nejsou jenom ty krásné modré oči a vzhled vlka, jak to znají z filmů, ale je to mnohem víc. Zkuste jít dva dny po sobě na celý den do práce a udělají Vám ze života peklo. Doslova. Jejich energie je neuvěřitelná. Když se totiž nevybijí, zničí vše, co se jim zrovna připlete do cesty.

Ani mně před téměř třemi lety tato slova zkušených chovatelů neodradila. A pro sebe jsem si říkala, ať si povídají, co chtějí, že ten můj huskoun to určitě dělat nebude. Moje holčička bude přeci hodná a vychovaná. A jelikož byl takový pejsek už odjakživa můj sen, tak jsem si 16. srpna 2015 domů dovezla malou štěněcí princeznu Miu, a moje první fenka Sadie tak získala mladší sestřičku. Teď si ale občas říkám, že je to s ní ve skutečnosti možná ještě horší než nějaké příběhy, které jsem si vyslechla. Přes rozkousaná vodítka, kšíry, odloupané lišty, rozkousaný zahradní nábytek, snězená trička nebo prostěradla a to ani nemluvím o tom množství pelechů, které ročně zdemoluje nebo o tom, jak si dokázala překousat i obojek. Časem se to ale zlepšuje a teď jsme dokonce slavily první týden bez rozkousaného prostěradla. Nebo jsem se prostě jen stala imunní vůči stresu ze zničených věcí.

Abych ale Mie jen nekřivdila, je to taky ten nejveselejší a nejšťastnější pejsek, kterého jsem kdy poznala. Vždy jí je všude plno a její vrtící se veselý ocásek se nikdy nezastaví. Má v sobě až neuvěřitelné množství lásky srovnatelné s její neskutečnou energií a také má to největší srdce. Vždycky se ke mně přijde pomazlit a i kdyby se měla v noci uvařit, musí vedle sebe někoho cítit, když přichází čas na spánek. Rozhodně to není žádný pes samotář, který by byl šťastný bez společnosti jiných pejsků. Proto jsem zastáncem toho, že pokud huskoun, tak jedině k dalšímu pejskovi alespoň do páru. Pokud je totiž Mia sama, je schopna probrečet celé hodiny a z pro mě roztomilého povídání (typického pro huskouny) se může stát pro sousedy otravné vytí, které se rozléhá po celé ulici.

Díky Mie jsem se také konečně dokopala k nějakému tomu sportování. Však to byl taky jeden z hlavních důvodů, proč si takového sporťáka pořídit. Už třetím rokem chodíme na tréninky od Běhejsepsem a máme za sebou několik canicrossových i dog biatlonových závodů. Dog biatlon se stal zatím naším nejoblíbenějším psím sportem, protože panička nemusí běhat tak daleko a ta střelba je prostě zábava! V zimě trénujeme na běžkách, a když je krásné počasí vyrážíme na procházky do hor. Ono unavit takovou huskouní potvoru není jen tak! Každý den se snažíme nachodit alespoň 10 kilometrů nebo si dát nějaký ten výběh.

Mít huskouna ale také znamená být neustále středem pozornosti. Čím větší město, tím víc pozornosti k sobě přivoláte. Při takové cestě v metru se s vámi začne vybavovat paní vedle vás i pán přes uličku (a to nemluvím o dětech), po cestě pražskými uličkami si na vás potom všichni ukazují a otáčí se vaším směrem. Člověk si ale časem zvykne, že to opravdu není proto, že by mu to dnes nějak mimořádně slušelo, ale že má s sebou magnet na lidi v podobě chlupatého medvěda, který v zimě tahá saně. Člověk si také musí zvyknout na neustálé otázky, které mu kolemjdoucí pokládají počínaje barvou očí až po funkčnost srsti. Vlastně je to občas velmi příjemné, potkat nějakého natěšeného pejskaře a všechno to s ním probrat. Takový člověk krásně porozumí tomu, jací ti naši huskouni doopravdy jsou. :)

Naučila jsem se lidem říkat, že od té doby, co mám pejsky dva, už bych nikdy jen jednoho nechtěla. Občas jsou ale dny, kdy bych zvládla žádného a konečně se jeden celý den vyspala (samozřejmě to berte s nadsázkou: kdo mě zná tak ví, že ty dvě mršky mám nejradši na celém světě). Přes všechny ty trable, co takový huskoun přináší, bych ji ale nikdy nikomu nedala, ani kdyby nabízel všechny peníze světa. Je to prostě takový můj malý chlupatý ďáblík, který je vždy připraven na jakékoliv dobrodružství.